ŠIBALSKÉ KOUSKY SKŘÍTKA BONIFÁCE

Třetí kniha vyprávění o lesním skřítkovi Bonifácovi a o zvířátkách v lese
Vydalo v r. 2016 nakladatelství OPS Kanina
Obálka a ilustrace Jaromír František Palme.

Šibalské kousky SB

Kniha nás opět zavede do lesa, kde řádí skřítek Bonifác a jeho zvířátka.

Obsah:

O ptákovi, který tam má zpátečku
Kdo dělá počasí
Kde má moře špunt
Kde je schován největší poklad světa
I mravenci mají svoje krávy
Proč mají krávy tři žaludky a my jenom jeden
Jak se motýl Babočka stal Admirálem
Proč jsou kozy pořád v opozici
Proč vlastně straky kradou jako straky
Kam kukačky schovávají svoje děti
Proč nám tchoři nevoní
Proč si medvídek mýval všechno umývá
Jak přišli nosorožci k tomu rohu na nose
Jakou barvu má vlastně chameleon
Krásný šátek z housenek
O podivném zvířeti s kachním zobákem
Jak udělat z komára velblouda
Proč to mají sovy vzhůru nohama
Jak berušky přišly o tu osmou tečku
Jak Bonifác houby sázel
Na co se chytají lelky
Proč mají osli tak dlouhé uši a nemají rádi guláš
Proč si bobři strouhají stromy do tužky a staví hráze
Kde lišky dávají dobrou noc

Pro děti spisovatel uspořádal výtvarnou soutěž o nejhezčí ilustraci k povídkám o Bonifácovi. Sešlo se jich moc, jako much. Několik z těch hezkých obrázků najdete i v této knize.

Ukázka – Jak berušky přišly o tu osmou tečku
Správně se berušky jmenují slunéčka sedmitečná, ale my jim říkáme berušky, protože je máme rádi. Jsou celé červené, a na zádech mají sedm teček, pěkně jednu vedle druhé, až na tu poslední, ta je uprostřed, a připomíná nám, že původně těch teček bylo vlastně osm, ale ta osmá se někam ztratila, ví někdo, kam? Nevíte? Tím se netrapte, to nemůžete vědět, protože to přesně nevědí ani berušky. Ztratila se jim kdysi dávno, tak dávno, že dnes už některé berušky ani neví, že ji měly. Ale ty starší berušky si to dobře pamatují a čas od času vyletí hodně vysoko a pátrají po ní. Ta ztracená osmá tečka je totiž dodnes neobjasněná detektivní záhada. Pokud máte rádi záhady, čtěte dál, pokud ne, odložte tuto knížku a přečtěte si raději něco jiného. Hotovo? Tak jdeme na to!

V těch dávných časech tu na Zemi bydlela jenom zvířátka, lidé v té době bydleli na Měsíci a na Zemi se teprve chystali. A tak zvířátka tu měla eldorádo a dělala si, co chtěla a vlastně nedělala nic, jen si to užívala. Jenomže z lenošení a dlouhé chvíle se občas narodí něco nedobrého. Jako s těmi beruškami. Ty bydlely na velikém stromě a neustále se hašteřily. Napřed se hádaly o to, kde má která bydlet, pak zase o to, co se bude vařit na večeři a nakonec, a to nejvíc o to, která je hezčí než ty druhé. Hádaly se dlouho a vytrvale, až to probudilo starého lišáka, který měl doupě právě pod tím stromem, a právě si dopřával odpoledního spánku po vydatném obědě. Lišák otevřel jedno oko, pak druhé, pak vylezl ven a řekl těm rozhádaným sluníčkům, „už vás holky poslouchám delší dobu a myslím si, že to vaše dohadování nemá žádnou cenu. Jste všechny moc pěkné, ale musím vám říct, že byste mohly být ještě daleko hezčí, kdybyste chtěly.“

No, to byla rána do bubnu, to snad neměl lišák ani říkat! V tu ránu byly všechny kolem něho a křičely jedna přes druhou, „jak bychom mohly být hezčí, řekni jak!“

Lišákovi šlo však hlavně o to, aby je dostal pryč od toho stromu, aby mohl v klidu dospat. Něco si musí honem vymyslet! Zamyslel se a pak povídá:

„Kdybyste se vykoupaly ve stříbrné měsíční lázni, byly byste krásné jako měsíční záře.“

„Ó, ó,“ křičely všechny berušky, „to bychom hrozně chtěly, jak bychom to měly udělat?“

„V noci,“ vymýšlel si dál starý lišák, „když měsíc v úplňku zasvítí na jezero, vytvoří se na hladině ta stříbrná měsíční lázeň a v té se vykoupete. Pak budete ze všech nejkrásnější.“ To řekl a zalezl si zpátky do doupěte.

Teď od nich snad bude aspoň na chvíli pokoj, pomyslel si. Berušky skutečně nastartovaly křídla a rozletěly se k jezeru.

„Počkejte,“ volala za nimi beruška Chytruška, „teď to nemá cenu tam letět, lišák přece říkal v noci za úplňku měsíce.“ Berušky přistály na louce, „no, to je fakt, to nemá cenu tam teď letět, počkáme do noci,“ říkaly si mezi sebou.

„A kromě toho, kdo ví, jestli si na nás ten starý lišák něco nevymyslel,“ radila dál Chytruška, „myslím, že bychom se měly zeptat skřítka Bonifáce, jestli je to vůbec pravda.“

„To jo, to ano“, souhlasily berušky a nastartovaly zase křídla, ale zamířily opačným směrem, k chaloupce skřítka Bonifáce.

Bonifác ležel pod dubem a na tabletu vyťukával nějakou esemesku. Když mu berušky vypověděly, co jim řekl starý lišák, usmál se a řekl, „nebudu vám tajit, že lišák si rád vymýšlí, jen aby se vás zbavil, ale tentokrát se náhodou trefil. Ta stříbrná lázeň opravdu existuje a opravdu vám může dodat stříbrný měsíční lesk.“

„Opravdu? Skutečně? Tak je to přece pravda,“ říkali si berušky mezi sebou.

„Ano,“ pokračoval skřítek, „ale musíte udělat jednu důležitou věc, a sice než vstoupíte do té lázně, musíte si sundat všechny tečky, co máte na krovkách, jinak by se vám smyly.“

„Ó, to by bylo neštěstí,“ lekly se berušky, „to je teda určitě musíme sundat a někam si je schovat.“

Opustily skřítka Bonifáce a radily se, kam by měly schovat ty svoje tečky. Nakonec vybraly vykotlanou dutinu ve starém dubu. Tam si je sundaly a uložily je dovnitř a ucpaly mechem. Pak se vydaly dát si tu stříbrnou lázeň na jezeře. Měly ale smůlu, že je viděly dvě mšice, které se pásly nedaleko na větvičce bezu. Co to tam ty berušky schovaly, dohadovaly se. Šly se podívat, a ejhle – beruščí tečky! Jedna mšice tu jednu tečku ochutnala a olízla se, to je, pane, dobrota! Druhá mšice neváhala a zakousla se taky do jedné, ó, to to ale chutná! Zavolaly další mšice a všechny spolu se daly do těch teček, co hrdlo ráčilo. Než se berušky zase objevily, spásly jich spoustu.

Když k té kotlině dorazila první beruška, podivila se – tak se mi zdá, že těch teček nějak ubylo, je to možné? Tu uviděla opodál jednu mšici, jak do sebe láduje zbytek té jedné tečky. Rozběhla se za ní, ale mšice byla rychlejší a zalezla pod kůru, kam na ni beruška nedosáhla.

„I ty jedna darebačko,“ hrozila na ni beruška, ale mšice se jen smála. Mezitím přišly k dutině i ostatní berušky a taky viděly, že hodně teček někam zmizelo. Naskládaly si je na krovky, ale už si jich tam nemohly dát osm, na každou vyšlo tak tak sedm teček, nic víc.

„Kam se jen ty tečky poděly,“ dohadovaly se, „že by je někdo někam schoval?“

„Prosím, já jsem viděla mšici, jak tu jednu tečku snědla,“ hlásila ta, které přišla první. Že by je snědly mšice? Berušky tomu nemohly uvěřit, za tak krátkou dobu by to přece nemohly stihnout! Ne, pár jich asi snědly, to jo, ale ty ostatní tečky někdo někam schoval, shodly se všechny berušky. A tak od té doby berušky létají sem a tam a hledají ty osmé tečky, někde přece musí být. Ale pro jistotu mšice rády nemají a běda některé, když se objeví příliš blízko berušce, šup! a slupne ji jako malinu.

Ivan R. Vičar
Privat: Na stráni 63, 346 01 Horšovský Týn
Office : 
Pod Dubovkou 7/84, 301 00 Plzeň
telefon : +420 737 239 737
e-mail : ivan.vicar.ht@gmail.com

web : www.ivan.vicar.cz