ROBINSONI NA PIVONI

Rozmarné povídání, vypráví pes Baron Vydalo v r. 2016 nakladatelství OPS Kanina
Obálka a ilustrace Jaromír František Palme

obálka

Robinsoni na Pivoni je humorné vyprávění o tom, co majitelé malého penzionu prožili v něm a v osadě Pivoň za sedm let provozování penzionu. Kniha je pojata tak, že ji vlastně vypráví jejich pes Baron, který tam s nimi donedávna žil. Podívejte se očima Barona na to, jak to chodí na Pivoni, jak objevovali ztracené vesnice, jak dělali ze starého penzionu nový, jak jim zamrzla voda, jak vypadá taková pivoňská pouť, jak se mu narodily koťata, jak se prali s pralesem, jak prožili Silvestr s chůvičkama, jak paní domácí dostala Zlatou vařečku, jak to vypadá, když je na Pivoni abnormální hic, jak kopali studnu a mnoho dalších dobrodružství. Zasmějete se u toho a svět vám bude připadat hned hezčí.

Tady je jedna povídka: Jak se mě narodily koťata

Tak to musím začít pěkně vod začátku. Už hned, dyž sme se nastěhovali do toho našeho penzyjónu, vobjevila se u nás nějaká kočka. Napřed mě vobcházela širokým vobloukem a tvářila se ostražitě, asi se bála, že po ní skočím. Proč bych to, prosím vás dělal, já sem byl rád, že mám nějakou společnost a kromě toho se mi taky dost líbila. Dyž se mě přestala bát, lehávala se mnou v pelechu a navzájem sme se hřáli. Měla krásnej jemnej kožíšek a uhlazený způsoby. Ta dyž šla po dvoře, bylo to, jako dyž dvorní dáma chodí po nádvoří nějakýho zámku.

Naši byli taky rádi, že máme kočku, páč, jak říkali, aspoň nás nesežerou myši. Říkali to významně přede mnou, to si snad mysleli, že je budu chytat já? Mě myši nechutnají ani dyž sem hodně hladovej, což se mi tu vlastně vůbec nestává. Jen si to zkuste se do ní zakousnout, hned uznáte, že to není žádnej pamlsek. Ale kočky je chytají rády, von je to pro ně takovej sport, A taky touží po uznání. Kočka, dyž chytí myš, tak ji vodnese na práh, sedne si na zadek a čeká, až panička vyjde ven a pochválí ji, jak je šikovná. A dá jí za to mlíčko do mističky. Tak po takovým chválení já nebažím a vo mlíčko nestojím.

Naše kočka Micka větší část dne prospí a v noci vychází na lov. Někdy něco chytne, někdy ne. Někdy chytne i dvě myši, zanese je před práh a čeká na tu její vodměnu. No, to je takovej její úlet, ale já to velkoryse přehlížím.

Jeden čas se ale toulala po nocích celej tejden, nepřinesla žádnou myš, zato byla celá utahaná, že sotva pletla nohama a spala celej den jako zabitá. Vod toho času začala tloustnout. Napřed jen maličko, ale pak porád víc a víc, až se sotva plazila po zemi. Nežer tolik – radil sem jí, - nebo praskneš. Votevřela na mě jenom jedno voko a malátným hlasem mi řekla – houby tomu rozumíš. No, dyž nerozumím, tak nerozumím, já jenom vím, že dyž se moc nažeru, tak sotva chodím a nic do mě není. Ale dyž nedá na moje dobře míněný rady...

Po pár dnech sme zase jeli se strejdou někam na vejlet a vrátili sme se až večer. Dyž sem vyskočil z auta, už sem z dálky slyšel nějaký zvuky z mojí boudy. Přišlo mi to divný a šel sem se tam kouknout, co se jako děje. A vona v tý boudě ležela naše Micka, a s ní nějaký malý kousky, který se tam převalovaly a pískaly. Čuměl sem na to a vůbec sem to nechápal. Jak se to mohlo stát? Ani nevím, že bysme spolu něco měli a najednou tohle.

„Můžeme tady pár dní zůstat?“ mňoukla na mě Micka a zamrkala jedním vokem. „No, to je samozřejmý, jak dlouho budeš chtít,“ vodpověděl sem, pyšnej na svůj novej stav. Vod tý doby sem lehával u boudy a hlídal naše děti, dyž Micka byla zrovna někde pryč. Těšil sem se na to, až začnou konečně mluvit po našem, po psím. Ale vony kupodivu začaly mňoukat! Byl sem z toho zklamanej, ale pak sem musel uznat, že mají právo mít taky něco po mámě, že jo. A tak už sem nebyl zklamanej a měl sem je rád, ať mluvily tak nebo jinak. Koťata rostly jako z vody, ačkoliv pily mlíčko, jako jejich máma. Dyž povyrostly, lehávaly se mnou a s Mickou v mým pelíšku a bylo tam tak plno, že sme se tam skoro ani nevešli. A dyž sem si lehl na sluníčko, vylezly mi na záda a nakládaly se tam vedle sebe jako korálky na niti. Hosti si to fotili a byli z toho úplně paf. Jo, byly to krásný časy, jenomže to dlouho nevydrželo, bohužel. Koťata už pak byly velký a začaly se toulat, hlavně kocouři, a dlouho netrvalo a zmizeli nadobro. Zůstaly nám jenom dvě kočičky a ty si rozebrali sousedi. A dyž se u nás vobjevil Blesk, bylo po kočkách a koťatech docela. Ale to už je jiná kapitola

Ivan R. Vičar
Privat: Na stráni 63, 346 01 Horšovský Týn
Office : 
Pod Dubovkou 7/84, 301 00 Plzeň
telefon : +420 737 239 737
e-mail : ivan.vicar.ht@gmail.com

web : www.ivan.vicar.cz