POHÁDKY SKŘÍTKA BONIFÁCE

Vyšlo v r. 2008 vlastním nákladem v počtu 1.500 výtisků. Dosud na skladě
Ilustroval Jaromír František Palme.
Prodejní cena 220,- Kč vč. DPH, plus poštovné při zaslání na dobírku

Pohádky sk Bonifáce

Tato kniha volně navazuje na první knížku o skřítkovi Bonifácovi – „Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce“, aniž by však čtenáři této knihy nutně museli nejdříve číst tuto první knihu.
Kniha má dvě hlavní části; první část představují opět příběhy o tom, co a jak se stalo různým zvířátkům vlivem skřítka Bonifáce, který má po pradědečkovi kouzelnou čepičku a s ní provádí pravé divy.
Tak se čtenář dozví, proč si vlastně pštrosi strkají hlavu do písku, proč už zvířata nemluví lidskou řečí, ale každý druh má úplně jinou řeč, proč válčily myši s žábami a proč tím pádem mají teď myši velké uši a žáby žádné, které zvíře je na světě nejstatečnější, proč tučňáci chodí neustále ve fracích, kam zmizeli všichni ti draci, kteří tu kdysi dávno žili, proč mají velryby v puse cedník, proč kozy mají rohy a zajíci dlouhé nohy a ještě další proč a zač.
Druhá část knihy je příběh o nemocné holčičce z hájovny, která se nemůže vystonat, a které na přímluvu zvířátek vypráví skřítek Bonifác poněkud praštěné pohádky tak dlouho, až ji uzdraví. Jsou to pohádky:
- Pohádka o skřítkovi sazáčkovi
- Pohádka o chlupaté princezně
- Pohádka o modrém zajíčkovi
- Pohádka o princezně Kočce stříbrné
- Pohádka o koktavém princi
- Pohádka o dvou sestrách

Ukázka
Proč pštrosi strkají hlavu do písku

Jistě víte, co se o pštrosích říká – že když se blíží nějaké nebezpečí, strčí honem hlavu do písku a myslí si, že když ho nevidí, žádné nehrozí.
Opravdu si myslíte, že by pštrosi, ti krásní velcí ptáci byli tak hloupí?
No jasně, že nejsou, to je samozřejmě úplně jinak, jenže ono už se zapomnělo, jak to doopravdy bylo, a tak si lidi vymysleli tuhletu povídačku.
A já vám teď povím čistou pravdu. I když vás to asi hodně, ale hodně překvapí.
Ve skutečnosti, ti pštrosi, co strkají hlavu do písku, jsou bývalí fotbaloví brankáři.
Bum! To je překvápko, co? Ale začněme pěkně od začátku.
Tak kdysi před dávnými časy, v dobách, kdy si zvířátka dělala svoje vlastní olympiády (vzpomeňte si třeba na tu příhodu s chobotnicemi a pavouky), probíhaly také fotbalové soutěže. A hned musím prozradit, že právě pštrosové byli velkými fotbalovými přeborníky. Možná si myslíte, že jim to na těch dvou dlouhých nožkách moc neběhá, ale to byste se pořádně spletli. Měli byste někdy vidět pštrosa, když uhání na vlak, to je fofr, jen to fičí. A jak umějí kopnout! Takový pštrosí záložník, když to napálil od vlastní brány, překopl nejen celé hřiště, ale dokonce i celý stadión a balón letěl přes střechu stadiónu do města, doplachtil až k nádraží a tam se rozpleskl o zeď. Pan výpravčí se jednou té rány tak lekl, že spolknul píšťalku a než mu ji vyndali, vlak měl celý den zpoždění.
No prostě, pštrosové byli v tom fotbalu fakt dobří, a kdyby nebylo jedné zdánlivé maličkosti, byli by jistě mistři světa. A v čem byl ten problém? Řeknu vám to.
Oni ti pštrosové, jak uměli běhat a kopat, tak vám nebyli zrovna moc velcí hrdinové. Báli se rány. A nejvíce se báli rány od koní. Tomu se zase není co divit, víte, kůň umí taky pořádně kopnout, to si pište! Raději k němu nikdy nechoďte moc blízko, zvlášť, když vás nezná, dobře vám radím.
Takže když hráli pštrosi proti koním, mělo to hodně často takovýto průběh:
Z druhé půlky hřiště vystartuje velký černý kůň, řítí se na pštrosí bránu, dupe přitom jako stádo slonů a zuřivě frká, až mu pěna lítá od huby, zatímco v pštrosí bráně se krčí chudák brankář, je pořád menší a menší, a když vidí, jak si kůň chystá kopyto k pořádné ráně, vyskočí z branky a uteče. Kůň si pak v klidu dá gól a hrdě odkráčí. Není divu, že to pštrosové proti koním skoro pokaždé pořádně projeli. Oni se sice snažili postavit co nejsilnější obranu tak, aby se útočníci k jejich bráně ani nedostali, ale pokud se dostali, byl z toho vždycky gól.
Ptáte se, na co ti pštrosi vlastně toho brankáře měli? To víte, pravidla jsou pravidla, a nakonec, sem tam i chytil nějakou tu ránu z dálky.
Oni to zkoušeli i nějak obejít, chtěli třeba do brány postavit zajíce, že prý jsou statečnější a rány se nebojí, ale znáte rozhodčí. Že to nejde, když je to pštrosí tým, tak tam musí hrát jenom samí pštrosi a kdesi cosi. Jakoby dneska třeba za Zadní Lhotu nehráli Indiáni z Oklahomy, že. Zajímavé je, že rozhodčím nevadilo, když za vlky hrál i nějaký ten pes. To prý jsou příbuzní a vůbec. No, nešlo s tím hnout.
A tak ti pštrosové pořád přemýšleli, jak to udělat, aby jim ti brankáři neutíkali z brány. Když už nevěděli kudy kam, rozhodli se zajít za skřítkem Bonifácem.
Bonifác zrovna rejpal zahrádku za chaloupkou, že si tam zasadí pár semínek mrkve, tu on má moc rád. Byl to brzo zjara, zrovna před fotbalovou sezónou.
Když mu to pštrosí poselstvo povědělo, co je trápí, podrbal se sázecí lopatkou za uchem:
„Milí pštrosí kamarádi, vždyť já ani nevím, jak se takový fotbal hraje, to bych se na to napřed musel někdy podívat.“
A pštrosové horlivě kývali hlavami, to že je jasné, a proč vlastně ne, ať jen se přijde podívat na příští přípravný zápas proti koním, tam to všechno uvidí na vlastní oči. Na tom se dohodli a s tím se rozloučili.
Bonifác právě tak stačil dorejpat zahrádku, vysázet semínka, přihrnout je hlínou, zadupat botičkama, a už tu byla sobota. Ráno vyskočil na jezevce a jel se podívat na ten zápas.
Když přijel na stadión, sedl si na tribunu, přežvykoval sezamová semínka a pečlivě sledoval, jak ti hráči běhají po hřišti a perou se o mičudu. Koňové to zase vyhráli, a dokonce deset ku jedné. A ten jeden pštrosí byl stejně vlastňák. Po zápase si s pštrosy sedl na čaj.
„Řeknu vám, co si o tom myslím,“ začal rozšafně a usrknul horkého čaje, „ten váš brankář se bojí jenom, když vidí útočníka běžet přes hřiště. Kdyby on ho uviděl až těsně před bránou, nestačil by se leknout a utéct. „
Pštrosové úžasem otevřeli zobáky, „no jo, to je pravda, tak to přesně je,“ přitakávali, „ jenže jak to udělat, aby brankář toho útočníka uviděl až na poslední chvíli a nestačil utéct?“
„Hm,“ zadumal se Bonifác, „a co kdyby si třeba zavázal oči šátkem a rozvázal si je až na poslední chvíli?“
„To nepůjde,“ vrtěli pštrosové chlupatými hlavičkami, „my přece nemáme ruce, máme jen nohy, tak to by si musel sednout na zem, rozvázat šátek, vyskočit, a než to všechno udělá, je tam gól.“
„Jo jo, takhle to opravdu nepůjde,“ přitakal Bonifác, „musím vymyslet něco jiného, dejte mi čas,“ řekl, usedl na jezevce a odjel domů.
Ráno šel zase za chaloupku a pokračoval v práci na zahrádce. A jak tak kouká na ty hromádky hlíny, najednou se ťukl lopatkou do hlavičky.
„A mám to,“ vykřikl, zavolal na jezevce a uháněli zpátky za pštrosy.
„Myslíte, že by vám rozhodčí povolili v brance malý kopeček písku?“ zeptal se těch fotbalistů. Pštrosové se šli poradit za rozhodčími a ti souhlasili pod podmínkou, že stejný kopeček písku budou mít v brance i soupeři.
„A na co to bude?“ ptali se podezíravě.
Pštrosové krčili křídly – jo, to my sami nevíme, čekáme, až nám to prozradí skřítek Bonifác.
„Dobrá, dobrá,“ řekli rozhodčí, „jen ať to není nějaké házení pískem proti soupeři, to bychom nedovolili.“
Když se pštrosi vrátili na hřiště, vysvětlil jim Bonifác svůj plán.
„Je to náramně jednoduché,“ pravil, „váš brankář si sem stoupne, a bude se dívat. Před ním bude ten kopeček písku a za brankou bude stát pomocník. Jakmile brankář uvidí, že se z druhé půlky proti němu rozběhne koňský útočník, strčí hlavu do písku. Tak se ho přestane bát. No, a když útočník přiběhne až před bránu, pomocník zavolá – chytej! Nato brankář vytáhne hlavu z písku a bude chytat. Polekat se a utéct už prostě nestačí.“
„Fantastické,“ žasli pštrosové nad tím ďábelským plánem, „to se musí ihned vyzkoušet.“ Vyzkoušeli a fungovalo to. Víte, každý geniální nápad je v podstatě strašně jednoduchý, jen na to přijít, že.
Při příštím utkání byli koně úplně vedle. Pštrosí brankář už z branky neutíkal, měl hlavu pěkně schovanou v písku a na povel –chytej! ji rychle vytáhl a mohutným odkopem střelu vyrazil.
Situace se úplně obrátila a pštrosi to vyhráli na celé čáře. Z radosti nad tím vítězstvím a nad tím výborným nápadem darovali Bonifácovi jedno pštrosí vejce. Ono se řekne – vejce, ale víte jak je takové pštrosí vejce veliké? To byste, milí zlatí, ani neunesli. To se ví, že by takové vejce sám Bonifác nesnědl ani za rok. Udělal v lese velkou oslavu a pozval na ni všechny kamarády. Ani vy nezapomínejte na své kamarády, když se vám něco povede. Oni budou mít radost s vámi a všem vám bude dobře.
A jak to bylo dál s těmi pštrosy?
Ale tak všelijak. Fotbal už dávno nehrají, ale běhat a kopat umí pořád dobře. A sem tam některý z těch bývalých brankářů strčí cvičně hlavu do písku, jen tak, aby to nezapomněl. A nikdo neví, že kdyby na něj vykřikl –chytej!, pštros by vyskočil a hned by se chystal vyrazit střelu. A dobře, že to nikdo neví, jenom vy a já, protože kdyby se to lidi dozvěděli, to by potom v Zoo bylo samé –chytej!, a pštrosové by se ulítali.
Nedávno jsem někde četl, že kdesi v Tramtárii závodí na pštrosech, jako se závodí na koních. Tak vidíte, třeba se ti pštrosi k fotbalu zase vrátí.
Sportu zdar!

Ivan R. Vičar
Privat: Na stráni 63, 346 01 Horšovský Týn
Office : 
Pod Dubovkou 7/84, 301 00 Plzeň
telefon : +420 737 239 737
e-mail : ivan.vicar.ht@gmail.com

web : www.ivan.vicar.cz