PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY LESNÍHO SKŘÍTKA BONIFÁCE

Vyšlo v r. 2007
Ilustroval Jaromír František Palme.
Prodejní cena 220,- Kč vč. DPH, plus poštovné při zaslání na dobírku

Je to pohádková knížka pro menší děti o malém lesním skřítkovi s čarovnou čepičkou. Skřítek je sice velký jako vrabec, ale díky té čepičce má velikou moc. Ten když řekne třeba – ať ten strom ihned spadne a smekne čepičku, je dokonáno, strom spadne jako by ho sfoukl vítr. Počtěte si nyní, co všechno s touto čepičkou způsobil.

Podivuhodné příběhy

Předmluva
Když jsem byl ještě malý, často jsem se dospělých vyptával – jak to, že sloni mají tak velké uši, proč hadi nemají nohy, jak to, že stonožky mají tolik nohou a my jen dvě, proč medvědi celou zimu prospí, a kam se na podzim ptáčci zpěváčci stěhují a.. a, no zkrátka napadalo mě samé, proč a jak to přijde, ale nikdo mi na to nedokázal odpovědět. Dospělí jen krčili rameny a říkali, že to tak prostě je a hotovo. Pak jsem na to zapomněl. Uteklo hodně roků, stal jsem se tatínkem, a uteklo zase hodně roků, a stal jsem se dědečkem. A kdo jste někdy byli dědečkem, víte, jak to je. Večer, když se má jít spát, tak se kolem vás ta drobotina sesype a dědo, povídej. Tak jsem povídal a povídal, a jednoho dne mi všechny povídánky došly. A co teď, povídám si, zítra budou zase chtít nějakou pohádku, a já už žádnou další v batohu nemám. Tu noc jsem spal moc špatně, to vám povídám. Převracel jsem se v posteli z boku na bok a pořád jsem přemýšlel, co dělat. Nakonec jsem přece jen usnul. A v tom snu se mi zjevil malinký človíček, sotva větší než krabička sirek a povídá mi: „Jsem lesní skřítek Bonifác. Vidím, vidím, že máš trápení. Kdyby šlo jen o tebe, nechal bych to být, ale když jde o děti, pomohu ti. Každou noc ti budu vyprávět jednu příhodu z mého života, a ty to budeš vyprávět dětem, co říkáš?“ Radostí nad tím jsem nadskočil, až jsem spadl z postele. Skřítek dodržel svůj slib, a po mnoho nocí mi vyprávěl svoje příhody. A tak jsem se konečně dozvěděl, proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou, proč mají klokani na břiše kapsu, proč zebry chodí v pyžamu, kam se na zimu stěhují naši ptáčci zpěvaví a další a další zajímavé historky. Mnoho z nich jsem zase do rána zapomněl, ale co jsem nezapomněl, pověděl jsem vnoučatům a napsal jsem to také do této knihy, abyste to věděli i vy. A já vám k tomu přeji dobré počteníčko.

Ukázka
Proč mají stonožky sto nohou a nic nestíhají
Teď se zeptáte - copak stonožky měly někdy míň nebo víc nohou než dnes? Přece od toho se jmenují stonožky, že mají a měly sto nohou, no ne? Ale kdepak! V dávných a dávných časech naše stonožky měly jen čtyři nohy, však se také jmenovaly čtyřnožky. A jak jim to běhalo! A všechno stíhaly. Jenže pak se stalo něco, co už si málokdo pamatuje.
Na Žabím vrchu se narodila jedna malá čtyřnožka, jménem Pyšněnka a už od malička to byla velká parádnice. Když trochu povyrostla, usmyslela si, že je velká krasavice a pořád jen přemýšlela, jak by se ještě víc vyparádila. A tak se stalo, že jednou přišla k ševci koupit si nové boty. Jenže ouha, ten švec byl velmi ale velice šikovný, a měl tam těch bot! A všechny moc krásné, jedna botka hezčí než druhá. Milá Pyšněnka si vyzkoušela jedny boty, pak druhé, pak třetí, čtvrté a tak pořád dokola. Když si konečně vyzkoušela všechny ty botky, co tam měl, a měl jich tam celých padesát párů, zesmutněla, protože se pořád nemohla rozhodnout, které by si měla koupit. A tak šla domů a pořád jenom přemýšlela, jak to udělá. Samozřejmě, mohla si koupit ty boty všechny a postupně je střídat, jenže naše milá Pyšněnka by je nejraději nosila všechny najednou. Jenže jak to udělat, když má jen dva páry nohou?
A tak nad tím pořád přemýšlela a byla čím dál smutnější, až se nakonec vypravila za skřítkem Bonifácem.
„Milý skřítku, mohl bys zařídit, abych měla sto nohou?“ ptala se ho nesměle.
„Sto nohou?“ podivil se skřítek Bonifác. „Co to je za nesmysl, kdo kdy viděl někoho, kdo má sto nohou, vždyť se ti do sebe zapletou a neuděláš ani krok!“
„Když já bych je strašně chtěla, abych mohla nosit sto těch krásných botek od našeho ševce,“ prosila Pyšněnka.
Skřítek Bonifác nad tím všelijak kroutil hlavou, ale když se nedala odbýt, řekl:
„Ať máš teda sto nohou, ale nechoď si pak ke mně stěžovat!“ a sundal kouzelnou čepičku.
V tu ránu měla naše Pyšněnka padesát párů nohou a šťastná se vydala na cestu domů. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nikdy předtím tolik nohou neměla, a teď nevěděla, jak se s nimi chodí, která má vyrazit první, která druhá a tak dál. A tak na každém kroku vrávorala, zakopávala jednou nohou o druhou a trvalo to hodně dlouho, než se s těmi sto nohami naučila chodit. A navíc, jen ty čtyři nohy byly obuté, ostatní byly bosé a tuze ji to v lese do nich píchalo a škrábalo. Nakonec ale přece jen domů došla, a hned k ševcovi a vykoupila mu celý jeho krámek.
Ráno si musela přivstat, aby stihla všechny ty boty obout. Když se pak objevila na palouku se všemi těmi krásnými botami, ostatní čtyřnožky z toho byly úplně paf. Závistí byly úplně bledé a hned se Pyšněnky vyptávaly, jak to udělala, že má tolik pěkných nohou.
Když jim to řekla, všechny se rozběhly do lesa za lesním skřítkem Bonifácem. Skřítek nad nimi kroutil hlavou.
„Víte, vy hloupé, co po mně chcete? Zítra za mnou přiběhnete, abych vám je zase odčaroval, ale to už nepůjde, tohle kouzlo se zrušit nedá!“ varoval je.
Ale čtyřnožky jako když ztratí rozum. Pořád prosily a naříkaly, až nakonec skřítek řekl, aťsi tedy mají těch sto nohou, když o to tak stojí a sundal čepičku. V lese nastal hrozný zmatek. Čtyřnožky, teď už vlastně stonožky, vrávoraly na té spoustě nohou, zakopávaly jedna o druhou a padaly na zem. Trvalo hodně dlouho, než se na těch nohou naučily jakžtakž chodit a hned všechny k ševcovi, aby jim udělal taky tak pěkné botičky, jako měla ta první.
Chudák švec pak pracoval celý rok ve dne i v noci, aby všem těm stonožkám vyrobil tu spoustu bot. Mezitím chodily skoro bosé a do neobutých nohou je to pořádně píchalo a škrábalo. Já vím, že už leckterá zalitovala, že si nechala přidělat ty další nohy, ale kouzlo už se nedalo zrušit, a taky se styděly přiznat, že udělaly hloupost. A co teprve až všechny ty stonožky byly konečně obuté do všech těch sto botek, to teprve začalo trápení!
Ráno musely vstávat o hodně dřív než předtím. Víte, jak to dlouho trvá, než si navlečete sto ponožek a obujete sto botek? Skoro celé dopoledne! Často se nestihly ani nasnídat. V poledne se naobědvaly, pak se trošku prošly po venku a hned potom zase začít se zouváním, aby to stihly do večeře.
Od té doby už stonožky skoro nic nestíhají, právě tak jen se obout a zase zout. A tak už neběhají vesele po lese, ale hanbou zalézají pod kameny, aby nebyly moc vidět.

Obsah

  • Proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou
  • Proč mají stonožky sto nohou a nic nestíhají
  • Proč už psi nelítají a nemají rádi pošťáky
  • Proč ryby žijí ve vodě a nemluví
  • Proč jsou zebry pruhované
  • Proč mají žirafy tak nemožně dlouhý krk
  • Proč si šneci nosí na zádech svůj domeček
  • Proč mají klokani na břiše kapsu
  • Proč mají sloni tak dlouhý chobot a nekamarádí s krokodýly
  • Kde se vzali netopýři
  • Proč datlové pořád klovou do stromů
  • Proč se psi zlobí na kočky a kočky na myši
  • Proč mají čápi tak velký zobák
  • Čemu se pořád směje racek chechtavý
  • Co mají velbloudi v těch svých hrbech
  • Kam se dívají slunečnice
  • O ptácích pošťácích
  • Proč se žížaly schovávají pod kameny
  • O čem si šeptá rákosí
  • Kam táhnou tažní ptáci
  • Proč raci lezou pozpátku
  • Proč mají opice holý zadek
  • Proč jsou chobotnice samá ruka samá noha

RECENZE
Když kdysi výtvarník Jaromír Palme ilustroval knížku Jak jsme se učili slušně nadávat (2004), prozradil mi její autor Vojtěch Steklač, že zatímco Adolfa Borna si kdysi „sám vybral“, Jaromír Palme byl pro (další) příhody kluka Boříka (a jeho party) vybrán redakcí. Až nad knihou Ivana Vičara vytušíme, proč tomu tak tenkrát asi bylo: Palme v kresebném vývoji skutečně postupně doputoval až k čistě bornovskému stylu, a to tak zřetelně, že totální většina rodičů jeho knihu koupí v přesvědčení, že je další z prací Adolfa Borna. Není tomu ale tak. Zato dílem Vičarovým však pohádky zůstávají a autor „přivítá vaše názory a připomínky a odpoví na vaše dopisy“, jak se dočítáme na straně čtyři. I pokračujme právě takovým dopisem. Vážený Ivane Vičare! Vyčaroval jste za sebe zatrolenou náhradu. Je jí titulní skřítek, ale ne větší než vrabec – a ještě k tomu je zelený. Ale někdy hnědý. Nebo i žlutý, píšete, a „není v lese, na poli či na pasece nikoho, kdo by měl větší moc a sílu,“ a ta moc a síla spočívají ve špičaté čepici, kterou zdědil po kouzelném pradědečkovi, takže když breptne „ať studánka vyschne“ a tu čepici sejme, je dokonáno – studánka se ztratí a „jako by v ní voda ani nikdy nebyla“. Nutno ale dodat, že sám pan Bonifác se vám nikam nevytrácí, tedy z těch třiadvaceti pohádek o tom, co všecko provedl, „když ho lesní zvířátka opravdu ale hodně moc dopálila“. To je dobře. A jedině díky němu tedy už stonožky nemají čtyři nohy („tak jako dřív“), ale věrny svému jménu opravdickou stovku. Jenom díky Bonifácovi a jeho čepici už nelétají psi „jako kdysi lítávali“, zatímco zebry naopak nadále nosí pyžamo a žirafy mají „tak hloupě dlouhý krk“. A nepřestáváte: A proč krtkové žijí pod zemí a pořád hrabou a proč ryby žijí ve vodě a nemluví a proč si šneci nosí na zádech domeček a proč klokani nosí kapsu a proč mají sloni tak dlouhý chobot a kde se vzali netopýři a proč datlové pořád klovou do stromů a proč se psi hněvají na kočky a proč kočky na myši a proč mají čápi dlouhé zobáky a čemu se pořád směje racek chechtavý a co mají dvojhrbí velbloudi v hrbech a co ti jednohrbí a kam se dívají slunečnice a proč se žížaly schovávají pod kameny a na jaká témata si šeptá rákosí? Kam táhnou ptáci? A proč raci vlastně lezou pozpátku? Ta všecka věčná proč jste dětem zodpověděl, ale nešlo by to, kdyby neexistoval ten hodný titulní skřítek. Dost, konec dopisu. Teď už jenom mezi námi. Že je Bonifác hodný? Opravdu? „Když má špatnou náladu, nebo ho někdo rozzlobí, ó jé, to je zle! Proto se ho všichni bojí a dávají si dobrý pozor, aby s ním byli zadobře.“ Aha, takhle je to. I tradiční hrdinové jdou s dobou a jako nám Palme připomíná Borna, tak nám Ivan Vičar připomíná náměty svých pohádek především Miloše Macourka, i když bez jeho charakteristických souvětí. Je skoro nemožné téhle jeho knize nepropadnout a neváhat, zda se pod autorovým jménem ve skutečnosti neskrývá spíš ten „velký vypravěč“ Kecalosaurus ze strany 77… Skoro bych věřil že ano.

Ivo Fencl

Ivan R. Vičar
Privat: Na stráni 63, 346 01 Horšovský Týn
Office : 
Pod Dubovkou 7/84, 301 00 Plzeň
telefon : +420 737 239 737
e-mail : ivan.vicar.ht@gmail.com

web : www.ivan.vicar.cz