KARA MOR, POSLEDNÍ ČARODĚJ ZE ZEMĚ KŮD

Vyšlo v r. 2011 vlastním nákladem v počtu 1.500 výtisků. Dosud na skladě
Obálku a výtvarné doplňky zhotovil Jaromír František Palme.

Tato knížka je určena pro poněkud starší děti (9 -12 let). Hrdiny příběhu jsou tři děti - Lucka, Kubík a Slávek. Čtenář se z knihy dozví o existenci tajemného národa Kůdů, žijícího kdesi na této Zemi, ale mimo náš lidský svět. Kůdové kdysi dávno přicestovali ze vzdálené planety velmi vzdálené sluneční soustavy. Vytvořili si u nás divukrásnou říši, které vládne dobrotivý čaroděj Kara Mor. Tento svět je velmi krásný a Kůdové svého dobrého čaroděje velmi milují, avšak Kara Mora opustila jeho věrná a dobrotivá manželka a on je nyní velmi smutný, ztrácí svoji kouzelnou sílu, a celému světu Kůdů hrozí zánik. Jedinou nadějí je poslední princezna tohoto rodu, kterou však na svém černém hradu vězní zlý čaroděj Boraxador. Podaří se třem dětem zachránit tento národ před katastrofou?

UKÁZKA Z KNIHY KARA MOR
poslední čaroděj ze země Kúd

1. Nový nájemník

Slávek nemohl dospat rána. Aby ne, dnes přece začínají prázdniny! Jak sladké slovo, PRÁZDNINY! Dva měsíce prázdnin! Ve škole to nedopadlo tak docela nejhůř, dvojek sice víc jak jedniček, ale zato trojka žádná. A to ještě v pololetí mu matikářka vyhrožovala, že ho trojka nemine. Ale Slávek pak doopravdy zabral, učil se jak mourovatý, a tak to nakonec přece jen zvládl na tu dvojku. Ne že by se bál co na to jeho rodičové, maminka by mu stejně nic neřekla, bože, jedna trojka sem, jedna tam, co na tom, Slávku, příště bude líp! Táta by mu taky nenadával, on má jiné starosti, ale děda, ten by se mu vychechtal, až by se za břicho popadal. Trojka z matiky! A to chceš být inženýrem, jo ? Cha cha! Tak leda popelářem! Hele, nechtěl by ses jít radši učit na holiče? Děda je už pár let v důchodu, ale dřív, když ještě chodil do práce, byl docela známým konstruktérem. Vymýšlel nové stroje. Dokonce i v novinách o něm psali, ve stole má schovanou fůru výstřižků! Ještě i dnes za ním občas přijdou z továrny, aby jim něco poradil.
Slávek chce být také konstruktérem, ale stroje ho moc nebaví, on chce být konstruktérem vesmírných lodí. Už o tom přečetl spoustu knížek a ve svém pokoji má celý arzenál modelů těch nejslavnějších modulů a raket co kdy lítaly po nebi. Jasně, že matematika je pro jeho obor základ, to on taky ví. Ale stejně má raději fyziku. A taky chemii. Ach jo, ta matika!
Pod oknem se ozvalo známé zapískání. Vykoukl z okna a uviděl na chodníku copatou hlavičku kamarádky Lucky. Lucka je bezva. Je to sice jen holka, a ještě o rok mladší, ale na holku toho umí docela dost, víc, než některý kluk. Má smysl pro pořádné dobrodružství a nevymýšlí si takové ty pitomé holčičí hry s panenkami a kočárky. Akorát že má věčně na krku toho svého brášku, Kubíka. Oba její rodiče chodí do práce, a tak ho má na starosti. Jenže, co chcete dělat s mrňousem, který právě vylezl z kašičky?
„Slávku, něco se děje, pojď honem ven!“ volala Lucka přiškrceným hlasem a oči jí vzrušením vylézaly z důlků.
Co by se tak asi mělo dít, takhle brzy po ránu, položil si Slávek otázku, ale už si obouval kecky a mazal dolů po schodech. Lucka by ho nevolala jen tak, něco zvláštního tam opravdu muselo být.
A bylo! Před jejich domem stál velký stěhovací vůz a nějací lidé z něj právě začali vynášet do domu velice prapodivné věci - velké černé skříně, černé krabice a kufry, a pak také ještě jiné předměty podivných a nevídaných tvarů, o kterých Slávek s Luckou marně přemýšleli, k čemu by asi mohly být. Všechno to nosili až úplně nahoru, do posledního patra, které vlastně ani nebylo pořádným patrem; bylo to podkroví, které mělo malá okna do střechy, a kde oba ještě nikdy nebyli, a ani si nepamatovali, že by tam předtím někdy někdo bydlel.
Když bylo všechno z auta vyneseno, vystoupil z kabiny dlouhý štíhlý pán s bílými vousy, celý v černém, přes ramena černý plášť, v jedné ruce nesl dlouhý černý deštník a v druhé ruce předmět zahalený černým přehozem, který vypadal jako klec na ptáky. Za ním si vykračoval velký černý kocour. Když procházeli kolem nich, Lucka na něj udělala: čiči! Nato se kocour zastavil, upřel na ni ostrý pohled, chvíli to vypadalo, jako by ji chtěl napomenout, ale pak se hrdě otočil a pokračoval dál za svým pánem s vysoko zvednutým ocasem.
Lucka udiveně vyhrkla: „viděls to, Slávku, málem na mě skočil!“
Slávek zakroutil hlavou: „no jo, člověče, všechno je to nějaké divné. To budeme muset pořádně prozkoumat.“
„Luckóó, kde jsíí, pojď si pro Kubíka,“ ozvalo se z druhého patra.
Slávek nakrčil nos, Lucka bezradně pokrčila rameny: „ach jo, co můžu dělat, musím si ho vzít, máma jde do práce.“
Slávek odevzdaně přikývl: „no jo, vem ho sebou, může dělat spojku, nebo tak něco.“
Lucka odběhla domů a Slávek zatím obešel dům. Jejich dům je jedním z nejstarších domů v jejich čtvrti, která je zase nejstarší ve městě, takže by se dalo říct, že je to možná vůbec nejstarší dům ve městě. Odedávna se mu říká U zvonu, což vyplývá z domovního znaku, který je umístěn v průčelí, a že je to pořádný starobylý zvon. Nikdo přesně neví, jak je ten dům starý, dost možná, že tu stojí odjakživa. Má čtyři patra a podkroví, a dole velký tmavý sklep, do kterého vlastně nikdo nechodí od té doby, co bylo zavedeno plynové topení a přestalo se do něj skládat uhlí. Vypráví se, že dům má sklepení dvoje nad sebou, a to spodní je prý propojeno chodbami s podzemím města. To však nikdo neví jistě, protože není nikoho, kdo by to byl někdy prozkoumal a ověřil.
Nahoře v podkroví se otevřela malá střešní okýnka a z jednoho z nich vyletěl velký černý pták, vypadající jako velký havran a zmizel kdesi nad střechami. To se podívejme! Slávek zaujal pozorovací postavení na protější straně ulice, odkud bylo na podkroví dobře vidět. Z domu vyšla Lucka a Kubíkem, Lucka přiložila prst na pusu a tím Kubíkovi naznačila, že musí být zticha a vůbec se chovat jako správný zvěd. Podél zdi se připlížili k Slávkovi.
„Tak co, je něco nového?“
„Před chvílí z okna vyletěl pták, černý jako smůla, a měřil skoro metr,“ hlásil Slávek.
„Ty brďo! A kam letěl?“
„Tam, k Šibeníku,“ mávl rukou Slávek. Šibeník je vysoký kopec za městem, kde kdysi dávno stávala šibenice. To je tak strašidelné místo, že tam nikdo nechodí, a ani děti si tam nechodí hrát. Jednou tam kluci sáňkovali, a jeden z nich se přitom tak ošklivě poranil, že z toho dodneška kulhá. A jindy si tam někdo zlámal ruku, když lezl na strom a spadl dolů. A zase jindy tam někdo vrazil s kolem do stromu a odvezli ho do nemocnice. Není divu, že tam pak už nikdo nechodil, ani v létě, ani v zimě.
„Fíí,“ udělal Kubík, a posunul si čepici dozadu.
Okouněli tam ještě asi hodinu, ale už se nic nedělo, jen sem tam projelo kolem nějaké auto. Užuž chtěli hlídku opustit, když v tom přijelo před dům auto a z něj vystoupil vysoký pán v černém oblečení s bílými vousy, který vypada,l jakoby z oka vypadl novému nájemníkovi. S černým deštníkem pod paží vstoupil do domu. Slávek se podíval na Lucku, Lucka na Kubíka a Kubík na Slávka.
„No teda, to vypadá, jako když má ten nový nájemník dvojníka,“ zauvažovala Lucka.
„Anebo..,“ naznačil Slávek, ale nedopověděl. Ta myšlenka se mu zdála moc divoká.
„Co myslíš?“ naléhala Lucka. Slávek jen potřásl hlavou: „ne, ne, to je pitomost.“
„Ale co?“ nedala Lucka pokoj.
„No, víš, tak mě napadlo, jestli to není jeden a tentýž člověk.“
Lucka vykulila oči: „ty bláho! Myslíš? Ale jak by se dostal z domu ven, abychom ho neviděli, vždyť jsme se odtud ani nehnuli?“
Slávek se jen přemítavě podrbal na hlavě: „no právě, to taky nechápu.“
Kubík přešlápl z nohy na nohu: „co tak se podívat nahoru,“ navrhl.
Slávek to chvíli převaloval v hlavě, pak přikývl, „no, nakonec proč ne, můžeme to zkusit.“
Vstoupili do domu a neslyšně se plížili po schodech nahoru. Kovové dveře do podkrovního bytu vypadaly přísně a nedobytně, a nic se z nich nedalo vyčíst. Kamarádi už se zklamaně otáčeli k odchodu, když je bystrá Lucka upozornila: „hele, je tam nový štítek.“ A opravdu, poměrně dost vysoko byl na dveřích připevněn úplně nový malý štítek s mosazným rámečkem. Na štítku stálo jediné slovo: HUGO.

Ivan R. Vičar
Privat: Na stráni 63, 346 01 Horšovský Týn
Office : 
Pod Dubovkou 7/84, 301 00 Plzeň
telefon : +420 737 239 737
e-mail : ivan.vicar.ht@gmail.com

web : www.ivan.vicar.cz